Culture shock a moje první čtyřtisícovka!

První culture shock přichází v autobuse

Hned po příletu do Quita běžím na bus směrem Otovalo. Proč? Je sobota, a každou sobotu bývá ve městečku Otovalo největší tržiště v Ekvádoru. Letištním autobusem se dostávám k terminálu, kde mám přestoupit na další autobus. Ač se jedná o autobusové nádraží, atmosférou to připomíná rušnou tržnici.

Poznatek č.1: mezi jednotlivými dopravci panuje obrovská konkurence a boj o zákazníky je u terminálů velmi hlučný. Je zde více než 20 prodejních okének a z každého se navzájem přeřvávají prodejci, každý prodávajíc lístek za tu nejnižší cennu a v nejlepší čas. Tím to ale vše teprve začíná, jen co si sednu do autobusu přichází pán prodávající jednotlivě propisky, strouhátka a fixy všemožných barev. Než autobus opustí stanici, vystřídá se ještě prodejce sluchátek a pán prodávající denní tisk.

Poznatek č.2: Lidé vyskakují a naskakují za jízdy do autobusu. Řidič často ani neřeší že má za jízdy otevřené dveře. Není zde ani problém zastavit na šestiproudovce, kde nastupují prodejci sušeného ovoce, chipsů, vody a mléka, které mají šikovně po 8 lahvích přivázané přes rameno.

No a poznatek č.3: Nikdo neřeší autobusové zastávky, řidič vám zastaví kde chcete. Stejně tak stačí na autobus zamávat a ten u vás hned zastaví.

Otovalské tržiště

Jedná se nejen o největší tržnici v Ekvádoru, ale zároveň i o největší tržnici svého druhu v Jižní Americe. La Plaza de Ponchos v překladu náměstí ponč napovídá co se zde prodává nejvíce. V soboty, kdy je trh největší se z náměstí a okolních ulic stává hotové bludiště.

Já vs. potulní psi

Před odletem mi bylo několikrát řečeno, že se v Ekvádoru vyskytuje hodně potulných psů a že mohou být nebezpeční. Z tohoto důvodu jsem se i nechala naočkovat proti vzteklině. Nicméně i když jsem jich viděla během prvního dne mnoho, působili všichni přátelsky a poklidně a strach jsem z nich vůbec neměla. 

Názor jsem změnila hodně rychle ve chvíli kdy se začalo stmívat a já se vracela zpátky do hostelu. Neprošla jsem ani jednu ulici a už se ke mě rozeběhli 3 psíci. K mému štěstí zde byli místní kteří je hned uklidnili a ještě se tomu smáli. Myslím, že tak uječenou blonďatou holku tam ještě neviděli. Rychle utíkám dál, ale na každé ulici jsou minimálně dva další psi. Začínám uplatňovat metodu já nevidím tebe, ty nevidíš mě, a doufám, že když je budu ignorovat nechají mě v klidu projít. Kupodivu to funguje a já se bez kousnutí dostala zpět na hostel.

Laguna Cuicocha

V hostelu jsem potkala dva kanaďany, v autobuse jsme k sobě přibrali ještě holčinu z Brazílie a na samotném treku ještě slečnu z Nizozemska. Tak to máme účastníky výšlapu. Během chůze ale moc nemluvíme, sotva zvládáme dýchat. I když se laguna nachází jen něco přes 3000 metrů nad mořem tak nám dává dost zabrat.

Během toho co se sápeme po dechu kolem nás probíhá skupinka ekvádorců s čísly na tričkách. Dozvídáme se že se zde často běhají okolo laguny závody. No super, tak my se nejsme shopni skoro nadechnout a oni si to tu bezproblémově běhají. Hned se učím nové španělské slovíčko SUERTE - hodně štěstí.

Při zpáteční cestě řešíme co jsme navštívili, co teprve navštívíme, místní tradice, jídla a na co bychom si měli dávat pozor.

Rienne: Jo, u pouličních prodejců nikdy nevíš jak jsou na tom s hygienou, taky záleží jaký máš žaludek, někteří to tu zvládají úplně v pohodě, jiní nemůžou pít ani kohoutkovu vodu. Víš co je to Chicha (čiča)? Tu bych třeba moc nepila.

Já: Ne, neznám, co to je?

Rienne: tradiční nápoj z kukuřice, často se ale vytváří tak že kukuřice první přežvýkává a vyplivne.

Já: co prosím?

Rienne: teď už to na dost místech vytvářejí fermentací, ale nikdy nevíš...

Po tomto rozhovoru jsem si do poznámek zapsala ve španělštině větu ¿CÓMO HA CREADO ESTA BEBIDA? = Jak jste vytvořili tento nápoj?

Fuya fuya

Hned na druhý den jsem s mojí novou spolubydlící Martou naplánovala trek okolo Lagunas de Mojanda a výšlap na horu Fuya Fuya. Oproti laguně Cuicocha je tento trek méně známý. Nejezdí tím směrem autobus a taxíky tam z důvodu špatně upravované cesty také nemůžou. My se tam díky majiteli hostelu dostaly malou dodávkou.

S trekama v Ekvádoru mám zatím dost love-hate relationship. Ten výškový rozdíl dává hlavně během prvních pár dní aklimatizace člověku fakt zabrat. Každých dvacet kroků následuje dvou minutová pauza na vydýchání. Mé plíce mě teď zřejmě nenávidí.

Fuya Fuya je v překladu podle místních mraky mraky. Není se čemu divit, jak vrchol hory tak i okolí jezer jsou většinu času pokryté mraky. Takže když se člověk konečně dostane na vrchol dost pravděpodobně nic moc neuvidí.

Previous
Previous

Nebezpečné Quito a dobrovolničení v Amazonii

Next
Next

A jede se!