To bych to nebyla já, kdybych se z té Jižní Ameriky nedostala domů nějakou šíleně nepochopitelnou a dramatickou metodou.

Letenka ze Santiaga do Cusca. To nezní nějak komplikovaně, ne? Taky myslím. Vše probíhá podle plánu, na letišti jsem celou noc, jelikož mám let celkem brzo ráno. Čekám na letadlo, popíjím kafe a během toho plánuji Machu Picchu a Huayhuash trek, které mám v plánu v Peru stihnout a na které se nesmírně těším. Všechno už je hezky naplánované a až moc krásně to vychází, což mi (už tak nějak ze zvyku) nějak nesedí. Tak kde je problém?

Ani ne za 3 hodinky zjistím, co to bude za problémek a jak moc to moji cestu změní.

Jsem si myslela, že mi to surfování celkem jde. Nicméně po první lekci v Pichilemu jsem zjistila, že jsem naprosto marná a mé neexistující svaly mi to vůbec neulehčují.

V Pichilemu jsem si našla, už klasicky díky workaway dobrovolničení v jednom ze surfařských hostelů. Pichilemu je malé přímořské městečko plné jak lokálních turistů utíkajících v létě ze Santiaga k moři, tak i surfařů ze všech koutů světa, jelikož se jedná o nejlepší místo pro surf jak v Chile tak i snad v Jižní Americe a ne nadarmo se mu přezdívá Capital del Surf = hlavní město surfu. Takže proč tam jedu? Abych zjistila, že po těch letech surfování mi to fakt nejde!

Jsem si zase našla nějaké to zajímavé dobrovolničení. Tentokrát s klučinou, který běhá a závodí s huskyma, takže mě čekají tři týdny bydlení s více než třiceti uštěkanými a věčně hyperaktivními husky.

Luis bydlí s pejskama poblíž městečka Lonquimay. Nicméně je to dost daleko od jakékoliv civilizace aby nikomu nevadil houf uštěkaných psíků. Takže nákup i jakékoliv cesty do města jsme museli plánovat dost dopředu. Tři týdny jsem si tedy bydlela defacto na samotě u lesa, ale po těch několika měsících cestování v karavanu, stopování, trekování a kempování jsem konečně z něčeho klidnějšího dost nadšená.

Trajektem skrz patagonské fjordy s bandou baťůžkářů a cestovatelů.

Všichi se připravují procestovat slavnou chilskou silnici Carretera Austral. My, co nemáme ani auto ani kolo, máme (a vlastně mě to ani nepřekvapuje) úplně stejný plán: projet celou Carreteru autostopem. No jo, jenže cesta na sever vede opravdu jen jedna a podle místních už je konec sezóny a aut tolik nejezdí.

Hned pár dnů po nečekaném probuzení se v nemocnici, se vydávám do národního parku Torres del Paine. Čeká mě pětidenní trekování na trase W. Zase já a můj gigantický batoh. Tahám si s sebou vše od stanu a věcí na spaní, veškěrého jídla a věcí na vaření, oblečení zahrnující jak kraťasy tak i zimní rukavice až po foťáky a objektivy.

Jak jsem úplnou náhodou projela celou Argentinu ze severní hranice s Bolívií až na jih do Ohňové země.

Legendární argentinská Ruta 40 je nejdelší trasou v Argentině a jednou z nejdelších na světě. Vede souběžně s Andami v délce téměř 5 000 km a je považována za jedno z největších řidičských dobrodružství na světě.

Politické problémy, protesty, stávky a zablokované ulice. Jakmile na začátku prosince vláda sesadila prezidenta a poslala ho za mříže z důvodu pokusu o rozpuštění parlamentu, zpustilo se napříč Peru hotové peklo. No a jak naschvál, tak zrovna v Lednu, kdy se potřebuji dostat do Bolívie, se objeví jedny z největších nepokojů.

V La Paz na mě čeká Rafael s karavanem a za dva dny máme vyjet na roadtrip přes celou Argentinu až do Patagonie, takže mám celkem na spěch. Jak se teď ale do La Paz dostanu? Busy zrušené, celé Cusco zablokované, ulice plné ohňů a spálených pneumatik.

Budík na 4 ráno, 3 hodinová cesta minibusem z Cusca k Sedmi Lagunám, kde nám expedice začne a za 4 dny také skončí.

Zjišťuji že mám dvakrát větší batoh než ostatní. Jak “nečekané”. Zbytek výpravy je oproti mě normální a netahají s sebou foťák, dva objektivy, stativ velký jak kráva, GoPro s různýma kravinkama které k tomu patří a dron, který mimochodem ani jednou nepoužiju, protože vítr.

Rychlá snídaně, kafe a vycházíme!

Proč je vše tak strašně daleko? Vyjíždím z Ekvádorského města Cuenca a mám týden na to se dostat do Cusca a během toho procestovat co nejvíce ze severního Peru. Dost rychle mi dochází, že jediná možnost jak tohle během týdne zvládnout jsou noční autobusy. Města a lokace, které chci vidět jsou od sebe pokaždé vzdáleny přibližně 10 hodin cesty, což je vzdálenost kterou radši v noci prospím než abych strávila celý den v autobuse. Snažím se to brát pozitivně a raduji se, že nebudu muset týden řešit ubytování.

Ekvádorské pobřeží bývá často cestovateli opomíjeno, protože většina z nich míří do oblasti And nebo na Galapágy. Já chci ale surfovat, válet se u pláže a mít trochu i čas na to si zlepšit španělštinu.

První zastávka: Canoa. Z Quita přejíždím do malé vesničky Canoa, jak jinak než autobusem. Tentokrát však nočním! Naivně jsem se domnívala, že na jinak běžně rušném nádraží bude v noci prázdno. Omyl.

To jsem se zase přepočítala! Přejezd z Otovala zpět do Quita nedopadl úplně podle plánu, lehce jsem totiž neodhadla délku cesty. Tím je myšleno že jsem se sekla sakra dost a do Quita přijíždím za tmy, což není zrovna ideální. K tomu ještě zjišťuji, že autobus jede úplně na jinou stanici. Celá rozklepaná se ptám paní sedící vedle mě, kam autobus jede a jak se nejlépe dostat do hostelu. Hodně rychle jsem se naučila nové španělské slovíčko PELIGROSO = nebezpečné.

První culture shock přichází v autobuse!

Hned po příletu do Quita běžím na bus směrem Otovalo. Proč? Je sobota, a každou sobotu bývá ve městečku Otovalo největší tržiště v Ekvádoru. Letištním autobusem se dostávám k terminálu, kde mám přestoupit na další autobus. Ač se jedná o autobusové nádraží, atmosférou to připomíná rušnou tržnici.

11 měsíců, 4 státy, 2 batohy a jedna holka co si usmyslela že procestuje svět. Ahoj všichni! Jmenuju se Ellie (hezky česky by to byla Eliška, ale po dvou letech v Anglii, kde to neuměli správně vyslovit jsem si to jméno trošku zmezinárodnila) mám sotva metr šedesát, blond vlasy a i když španělsky zatím zvládnu říct jen SALSA, TEQUILA a SOMBRERO, čeká mě cesta napříč Ekvádorem, Peru, Bolívií a Chile.