Zdrháme z Peru!

Politické problémy, protesty, stávky a zablokované ulice. Jakmile na začátku prosince vláda sesadila prezidenta z důvodu pokusu o rozpuštění parlamentu, zpustilo se napříč Peru hotové peklo. No a jak naschvál, tak zrovna v Lednu, kdy se potřebuji dostat do Bolívie, se objeví jedny z největších nepokojů.

Část první:

PŘÍLIŠ MNOHO PROTESTŮ

V La Paz na mě čeká Rafael s karavanem a za dva dny máme vyjet na roadtrip přes celou Argentinu až do Patagonie, takže mám celkem na spěch. Jak se teď ale do La Paz dostanu? Busy zrušené, celé Cusco zablokované, ulice plné ohňů a spálených pneumatik.

Na poslední chvíli mi Rafa posílá kontakt na známého, který prý taky trčí v Cuscu a chce se co nejdříve dostat do Bolívie. A má karavan! O víkendu by protesty být neměly a tak se s Jarem domlouváme, že hned ráno vyjedeme. Rychle vše balím a ráno už šlapu na benzínku kde máme sraz. Cesty vypadají otevřeně projíždějí auta i autobusy, nikde žádný demonstrující dav, vypadá to, že budeme moct opravdu odjet!

S Jarem přijíždí v druhém karavanu ještě Richard a Sylvie, postarší pár ze Švýcarska, kteří také cestují jižní amerikou. První dvě hodinky úplná paráda, jede se skvěle bez jakých koliv problémů či stávek.

Po nějaké době ale přijíždíme ke koloně aut a na jejím začátku blokáda z kamenů a dřeva. Okolo stojí tak 20 místních, kteří se rozhodli blokádu bránit. Samým nasráním máme chuť se s nimi začít hádat. O víkendu měly totiž být podle nařízení vlády cesty otevřené. Díky bohu naše španělština zatím není tak pokročilá, protože polovina protestujících měla v rukách dřevěné hole a vypadalo to, že se je nebojí použít. Místo hádání si tedy vaříme kafčo a jíme sušenky. Místní z nás mají prima podívanou, schromáždili se kolem aut a zjišťují jak teda vlastně cestujeme a jak se v autech bydlí. No jako by se nic nedělo, ani je nenapadlo, že by jsme třeba někam potřebovali jet. Sylvie z nich nakonec vydloubala informaci, že teda cestu otevřou ve 12 a my budeme moct jet dál. Pár peruánců nám oznámilo, že jedou tím směrem taky a že nás povedou. Tak doufáme, že když už teda věechny ty stávky pořádají, tak budou aspoň vědět jak jimi projet.

Jedeme, ale né na dlouho. Přichází nespočet blokád, kdy rituál je vždy stejný: místňáci nadšeně vyzkočí z aut, začnou s novými stávkujícími stávkovat, pokřikují nám neznámé slogany zatímco my nasraně sedíme v autě dokaď se znenadání všichni rozeběhnou k autům a rozjedou se dál. No to mě picněte rovnou, protože jestli to takhle bude každých 30 minut, tak nejenom, že se do Bolíviie v nejblišší době nedostaneme ale dost možná se z celé situace zblázníme.

Nakonec, k naší smůle si v jedné z vesniček několik ženských umanulo, že tu cestu prostě neotevřou, prý až večer. Aaaaach jo. Uvažujeme co dál, protože díky blokádám se pohybujeme pomaleji než hlemýždi a jsme prakticky pořád na začátku cesty. Možností je řídit přes noc. Jaro a Richard si dávají šlofíka a Sylvie vaří špagety na posylněnou.

Je 8 večer, tma jak v pytli a my se pomalu vlačeme dál. Po hodině se dostáváme do kolony kamionů, kde nám je oznámeno, že tahle cesta se otevře snad až ráno. Místo celonoční cesty teda plánujeme vstávat brzo ráno, ať se alespoň pokusíme o to dostat se co nejblíže k hranicím. Bude to o dost delší cesta, přes hlavní silnici se nedostaneme, takže to musíme vzít objížďkou přes hory. Kempujeme u jedné z horských lagun.

V karavanu se balím do spacáčku a jde se spát. Ač už teď vím, že cesta to bude náročná a stresující, stále jsem ráda, že jsem se pro to rozhodla. Po třech měsících v Cuscu už jsem potřebovala zase někam jinam.

Ráno se probouzíme ve čtyři. No teda Jaro se probouzí, já se polorozespalá snažím zahrabat zpět do spacáku, ale není mi to nic na plat, musíme jet! Pomalu začíná vycházet slunce a my se dostáváme k místu, které bylo včera zablokované a doufáme, že budeme moci projet. Zjišťujeme, že blokáda je otevřená a vesele projíždíme dál.

Tak to mi prosím vysvětlete, proč když teda otevřou blokádu na jedné straně cesty, nechají tu druhou, která je jen o 20 metrů dál, zavřenou? Tak teda musíme další objížďkou. No ale v další vesnici další blokáda. To prý ale taky můžeme vzít na okolo.

Jaro: Tak hele, Eli, přesně na támhletu cestu se musíme dostat. Ukazuje mi na GPSce. My si to vlastně jen tak lehce objíždíme.

Já: Tyvole tohle už je ale objížďka číslo čtyři! A jedeme přes pole!

Omlouvám se, za to jak moc zde je použito slovo objížďka, ale jinak to vysvětlit nešlo. Snad se cesta brzy změní, přece nemůžeme přejet do Bolívie polní cestou.

Celý den se vezeme horskými cestami, malými městečkami a nádhernou přírodou. V jednom z městeček si dáváme kafe, v dalším pak zase oběd. I když na vegetariány tady nejsou zvyklí, rádi mi nabídli alespoň brambory se sýrem.

Zde v horách už nikdo nestávkuje a my tak pomalu ale jistě jedeme dále. Občas děláme fotopauzy, protože příroda je zde opravdu nádherná. To je tak jedinná věc, za kterou jsme opravdu rádi, kdyby nebylo stávky, nikdy by jsme tudmi nejeli.

Odpoledne se dostáváme zpět na hlavní cestu. Vypadá prázdně, tak po ní zkoušíme jet dál. No ale o 15 minut později už vidíme první blokádu. Vracíme se tedy zpět a bereme to zase oklikama. V plánu je to vzít severně okolo jezera Titicaca. Normálně by to bylo nejjednodušší jižní stranou přes město Puno, ale to je teď absoluně neprojizdné. Kempujeme zase u jezera, tentokrát ho máme i s molem a plameňáky a u večeře diskutujeme o tom, že jestli vše bude zítra v pohodě, mohli by jsme se dostat do Bolívie. To ještě totiž nevíme, jaké hrůzy nás zítra čekají.

Vstáváme o něco později a v jednom z nedalekých městeček jdeme na kafe. Ptáme se při tom místních jaká je situace. Většina nám rázovitě odpovídá, že k hranicím se nemáme absolutně jak dostat. To pro mě nevypadá moc dobře. Pokud cesta bude pořád delší a delší a Rafa se z La Paz rozhodne odjet beze mě, nemám žádný plan B. Pár místních se nám ale snaži pomoci a naviguje nás na male horské cesty, kterýma by jsme mohli všechno objet.

Ani rady místních nepomohly, protože se hned po půl hodině nacházíme před obří barikádou. Vystupujeme z aut a jdeme směrem k davu, zeptat se na jak dlouho mají v plánu cestu blokovat. Prej tak na pár hodin, ale že po nich natrefíme na dalších minimálně10 blokád, takže se stejně nikam nehnem.

V tuhle chvíli se můj vztek přeměňuje na beznaděj. V La Paz už jsem měla být včera a místo toho nejsme ještě ani ve třetině. Začínám přemýšlet and tím co budu dělat, když se do La Paz hned tak nedostanem. Sedím přikrčená v autě a začínají mi téct slzy. Nejenom, že se nám všichni zase hromadí okolo aut s foťáky a telefony v rukách, ale několik ženských mi, začíná klepat na okýnko, že musím vylézdt ven protože si mě potřebujou vyfotit. Poslat někam je nemůžu, protože právě oni budou rozhodovat o tom, jestli budeme moct projet dál. Nedobrovolně vylézám z auta. Najednou okolo mě začnou pózovat a navzájem se povzbuzovat. Prý musí mít sexy fotku s blondýnou. To že mi u toho tečou slzy a vypadám pravděpodobně jako oteklé rajče už nikoho nezajímá. Nakonec po sérii focení odcházím na kraj cesty a nahrávám Rafovi ubrečenou hlasovku, že teda nevím jestli se mi do La Paz povede dostat. No a doufám, že mi odpoví, že na mě klidně ještě pár dnů počká.

Když nás tada nakonec pustí dál, čelíme několika dalším stávkám. Nejzajímavější byla ta, když nám řekli, že projet můžeme, pokud si ty šutry ze silnice odklidíme sami a pak je i původní místa vrátíme aby protestující mohli protestovat dál. Dále nám pak řekli, že nás pustí, pokud si od nich něco koupíme nebo pokud zaplatíme. No a tak to šlo dál a dál. Čím blíže jsme k hranicím, tím více to přestává být o politických protestech a blokádě silnic, ale o penězích. K večeru se ale zázrakem dostáváme k laguně Titicaca, a za tmy se snažíme dostat na cestu, která by měla vést k hranicím.

Na správné cestě sice jsme, ale i ta se nakonec stává neprůjezdnou. Už ani nevíme kolikátá že objížďka to vlastně je. Nakonec stavíme auta v jedné z vesnic a doufáme, že už to teda zítra zvládneme až k hranicím.

Ráno nás čeká překvapivě zase polní a blácená cesta a dělí nás už pouze pár kilometrů od hranic. Tak jak jsem pár dnů zpátky vtípkovala o tom, že přece nemůžeme překročit hranice polem, no tak očividně můžeme. Jsem si myslela, že aspoň hraniční přechody budou na normálních cestách. Asi ne no. Když už nás poněkolikáté chtějí místní kasovat za průjezd, automaticky odpovídáme, že už prostě žádné peníze nemáme.

Tak u hranic sice jsme, ale tak nějak jsme nepočítali s tím, že budou zavřené imigrační. A prý budou zavřené ještě týden. No to ne. Mi neříkejte, že to po téhle nervydrýsající cestě to máme buďto otočit zpátky a nebo tu týden kempovat. “Zkuste to u policie přímo u hraničního přejezdu, tam vám s tím snad pomůžou” radí nám kolemjdoucí.

Na policii nám můžou bez problému zaregistrovat auta, ale razítka do pasu nám dát nemohou. Se Sylvií jsme si teď vyměnily role. Ona, vždy ta, která trpělivě vyjednávala s místními a nic ji nerozhodilo se teď úplně sesypala a place manželovi na rameni, kterému z toho všecho taky není zrovna dvakrát do smíchu. No a já, uplakánek už od začátku, se snažím zjistit jestli přece jenom nemáme nějakou alternativu.

Nakonec to přeci jenom půjde: “Tak teda jeďte bez razítka, na bolivijské straně vám dají razítko z Bolívie, to vám bude stačit, ale co nejdřív zajděte v La Paz na ambasádu, v budoucnu by jste měli totiž mohli mít problémy”. Opouštíme Peruánskou hranici a co nás za 5 minut nečeká? Oni zablokovali cesty i za hranicema! To se mi snad zdá. Navíc stromama! Takže dalších dvacet minut odklízíme stromy z cest.

Při příjezdu k ceduli Vítejte v Bolívii slavíme a vesele se u ní fotíme. Máme takový naivní dojem, že už to teď bude v pohodě a všechno půjde jako pomásle. A to jsme se zase mýlili.

Část druhá:

ILEGÁLNĚ V BOLÍVII A HONBA ZA IMIGRAČNÍMI

Na hraniční kontrole:

Úředník: Vy ale nemáte razítka o odjezdu z Peru.

My: Protože imigrační jsou všude zavřené.

Úředník: No to se ale musíte vrátit a dostat ty razítka.

My: Ale imigrační budou zavřené minimálně další týden a na kontrole nám bylo řečeno, že projet můžeme, ale musíme pak zajít na ambasádu.

Úředník: Aha, tak to tady ale musíte zaplatit poplatek, za to, že nemáte razítka.

My: A můžeme platit kartou nebo peruánskýma solama? Bolivijské peníze nemáme.

Úředník: No to nejde, vy nemáte Bolivijské peníze?

My: No v Peru jsou všechny směnárny a banky zavřené. Můžeme to směnit někde v okolí?

Úředník: My tady ale žádné bankomaty, banky ani směnárny nemáme. Zkuste to na ulici tak vám to možná někdo smění.

Tak nejenom, že teda běháme po vesnici a přemlouváme místní aby s námi směnili peníze. Ale nakonec, když už teda bolivijské máme, tak nám pan úředník oznámil, že si to rozmyslel a stejně nás nepustí, protože by to podle něj nebylo správné. No to si dělá srandu?

Sedíme na lavičkách na náměstí a netušíme co dál. My nemůžeme do Bolívie, ale naše auta nemůžou zpátky do Peru, protože už jsou zaregistrované v Bolívii. Jaro navrhuje, že můžeme zkusit dojet na hraniční přejezd do Copacabany, ten je totiž o dost větší a frekventovanější, takže imigrační by tam snad mohli mít otevřené.

Jenže to už musíme jet přes Bolívii, takže ZASE polní cestou objíždíme hraniční kontrolu a dostáváme se lehce ilegálně na bolivijsou stranu. Dalších 300km doufáme, že nás nikdo nezastaví, protože vysvětlovat proč jsou zde auta legálně ale jejich vlastníci bez papírů, se nám ve španělštině fakt nechce. Potkáváme pár armádních kontrol ale ty naštěstí zajímají jen auta a ne my. Užíváme si cestu po zpevněné cestě bez blokád, navíc s nádherným výhledem na jezero Titicaca.

No aby toho nebylo málo, tak nám přibližně v polovině cesty křičí do vysílačky Sylvie, že musíme zastavit, protože se lehce nabourali s protijedoucím vozidlem. V tu chvíli nás málem kleplo, řešit autonehodu bez papírů, to bude průser! Naštěstí mají jenom o zrcátko míň a o pár nehezkých škrábanců víc. Jede se dál!

Projíždíme Copacabanou a začíná se stmívat. Jsme na hranicích. Peruánské imigrační zavřené, a v nejbližších pár dnech se neotevře. Nezbývá nám nic jiného, než zkusit zase vyjednávat na Bolivijském imigračním. Úředníkovi se snažíme vysvětlit celou situaci zatímco on na nás jen nevěřícně kouká a vůbec nepobírá, jak jsme se sem dostali. Nakonec volá svým nadřízeným a ptá se co s náma má sakra dělat.

Řešení jsou tentokrát dvě. Jaro, Richard a Sylvie, jelikož mají auta a chtějí v Bolívii na pár měsíců zůstat, musí jet do města Puno, které má jako jedinné otevřené imigrační. Jenomže Puno je v Peru a podle posledních zpráv úplně zablokované. Naštěstí tam prý můžou z Copacabany lodí, vyřeší si rychle razítka v cestovních pasech a lodí zase přejedou zpět do Copacabany. Já na druhou stranu mám jenom batoh a co nejdříve chci přejet do Argentíny. Je mi řečeno, že u mě můžou udělat výjmku, ale musím co nejdříve z Bolívie odjet. Není problém.

Dostala jsem adresu k dalšímu imigračnímu, kde mám na další den domluvenou schůzku s někým, kdo mi už teda konečně snad dá všechny potřebné papíry. Na večer jsem si našla hostel v Copacabaně a snad po 5 dnech si dávám teplou sprchu.

Autobusem přejíždím z Copacabany do městečka San Pablo de Tiquina, kde se mám zajít na imigrační a ptát se na pana. Za hodinku vycházím z imigračního s razítkem v cestovním pase a se všemi potřebnými papíry.

Pro porovnání: normálně to z Cusca ke hranicím trvá cca 9 hodin. Já jsem se vším tím štěstím co mě po cestě potkalo dostala přes hranici až po 5 dnech.

Teď už je mi to ale všechno jedno. Loďkou přejíždím část jezera a na druhé straně nasedám na bus do města La Paz. Rafaelovi píšu, že už teda fakt stoprocentně přijedu a budeme moct teda konečně vyjet na roadtrip do Argentiny.