RUTA40: karavanem, náklaďákem, na motorce i v autobuse

Jak jsem úplnou náhodou projela celou Argentinu ze severní hranice s Bolívií až na jih do Ohňové země.

Legendární argentinská Ruta 40 je nejdelší trasou v Argentině a jednou z nejdelších na světě. Vede souběžně s Andami v délce téměř 5 000 km a je považována za jedno z největších řidičských dobrodružství na světě. Vede v blízkosti ledovců, vysokých vrcholů, přes sopečná lávová pole, lesy, solné pláně, podél úpatí And a břehů křišťálově čistých jezer, přes národní parky, vinice, pestrobarevné skalní útvary a háje kaktusů. Právě proto nespočet cestovatelů touží tuto slavnou trasu projet, ať už v karavanu, autě nebo na kole.

No a pak jsem tady já: do Argentíny jsem v plánu jet ani neměla, o Ruta 40 jsem nikdy ani neslyšela a i tak jsem ji nějakým zázrakem celou projela. A ne jen tak nějak obyčejně. Nutno podotknout, že první týden jsem ani nevěděla, že se na nějaké slavné road tripové cestě nacházím.

Já: hej ta casta je pořád stejná, my furt jedeme po čtyřicítce...

Rafael: tyvolee Elino! obrací oči vsloup

Já: Co je? Co jsem zase řekla?

Rafael: povzdychává si. No nic, jenom si zvykni, že číslo 40 budeš vídat tak ještě dva týdny.

Jak to tedy všechno začalo?

Několik týdnů před tím, než jsem se vůbec do Argentíny dostala, jsem v Cuscu potkala Rafaela, klučinu s karavanem, který cestuje po Jižní Americe. No a nějak jsme zjistili, že úplně ve stejnou dobu máme v plánu vyjet do Patagonie. Akorát tedy s drobným rozdílem, že Rafa měl karavan a naplánovanou cestu a já neměla ani nejmenší zdání jak se do Patagonie low costově dostanu. Netrvalo dlouho a byli jsme domluveni, že z La Paz v Bolívii vyjedeme spolu a podělíme se o náklady.

Z Bolívie do Argentiny

Přijíždíme k hranicím, cestu jsme ještě ani nezačali a už přicházejí problémy. Tentokrát ani ne tak s imigračními, jak jsem byla zvyklá, ale spíše s neorganizovaností celého systému, který tam při kontrolách funguje. Nebo spíše tedy nefunguje. Abych to zkrátila, strávili jsme na všech těch kontrolách bezmála 10 hodin, takže první den jsme se posunuli sotva o 5 kilometrů.

Na cestě

 Jsem teda fakt nečekala že cestování s karavanem bude tak náročné. Pořád samé problémy s autem. A když už se nějaké problémy konečně vyřeší přicházejí problémy další a nejlépe ještě o něco horší. To tak jednou projíždíme oblastí, kde přes noc pršelo. Všude byly vyvodněné řeky a mnoho kaluží. No a co to Rafu nenapadlo? Vrátit se nazpět, protože jednou tou obrovskou kaluží chtěl projet ještě jednou s tím, že já to teda natočím a bude to strašně supr cool video. No, řekněme že tak do 5 minut jsme sbírali součástky auta v kaluži. Takže znovu k automechanikovi! Další město je sice blízko, ale ne všude člověk sežene součástky, které potřebuje a ne vždy jsou automechanici ochotni to opravit co nejrychleji.

Na druhou stranu, karavan je skvělý v tom, že člověk vůbec nemusí řešit ubytování. Občas spíme nadivoko někde u cesty. Někdy, hlavně když už potřebujeme teplou sprchu, si zaplatíme noc v kempu. Jednou jsme našli skvělý kemp dokonce i s bazénem! Což byl v tu chvíli bonus k nezaplacení, jelikož v severní Argentině jsou příšerné vedra a dost dusno. Majitlé měli dokonce i několik super přátelských pejsků, za což jsem byla ráda až do chvíle než mi ti smradi malí čmajzli botu a celou ji rozžvýkali. To jsou mé jedinné boty! Úplně si nemůžu dovolit je mít rozkousané. No naštěstí až na tkaničky, boty jsou v celku a použitelné! Byla jsem ted dost skeptická, když jsme kempovali u řeky a přidalo se k nám pět potulných pejsků. Nakonec se z nich stali skvělí noční hlídači.

Ruta40 je často dost monotónní a táhne se několik stovek kilometrů jen rovně prázdnou pustinou s pouze pár obydlenými oblastmi, kterým jsme začali přesdívat města duchů. Občas se ale z ničeho nic krajina úplně změní a mě se najednou zdá jako bych projížděla Grand Canyonem.

Původí plán koupit si simku s neomezenými daty a pracovat na laptopu zatímco Rafa bude řídit úplně nevyšel. Jak je to asi možné? Nikde, ale absolutně nikde není signál. To je tak když se cestuje přes pouště a pusté planiny, kde jsou k vidění tak maximálně minitornáda, ze kteréch jsem sice byla prvních pár dnů nadšená ale dost rychle se mi pak omrzely.

A jsme v Patagonii!

Píše se den sedmnáctý co se válím na místě spolujezdce v karavanu a už teda konečně projíždíme severní patagonií do města Bariloche. Město je obklopeno národními parky a jezery, v zimně je Bariloche populární lyžařské středisko, v létě naopak lidi lákají treky do hor, národní parky a jezera. Po více než dvou týdnech nicnedělání se tedy vydávám se svým mega supr těžkým batohem na dvoudenní výšlap. Hrozně fajn, že to celé začíná deseti kilometrovým výšlapem do prudkého kopce. Mé záda mě za to úplně milují. Potím se u toho jako prase a funím jako bych snad dokončovala výstup na everest. Naštěstí kolem mě nikdo není a tak si můžu funět jak nahlas jen chci.

Kempuji u horské chaty, kde příšerně fouká, takže se mi stan povede postavit až na popáté a to jsem měla co dělat, aby mi neuletěl. S večerem přichází příšerná kosa. Nahazuji na sebe všechny vrstvy oblečení co mám a jdu pozorovat západ sluníčka.
Další ráno mám snídani v posteli (myšleno na karimartce ve spacáku) protože venku je zima a fouká. Nakonec mě ale východ slunce dokope vylézt ven.

Zpáteční cesta je více méně zkopce takže si u toho doslova poskakuju a zpívám. Trek končí ve Švýcarské kolonii, což mě okamžitě táhne k čokoládě a čokoládové zmrzlině. Není nic lepšího, než všechny spálené kalorie hned získat nazpět velkým kornoutem zmrzliny.

Z Bariloche si ještě dávám zastávku v El Bolsón, kde kempuji u křišťálově průzračné řeky. Jedná se však o asi nejzaprášenější místo, kde jsem kdy kempovala. Prý jim tu dlouho nezapršelo. No tak si pak s sebou v batohu tahám extra gramáž prachu.

Dva dny v kamionu

S příchodem Patagonie přichází i čas na stopování. Je to poprvé co vidím všude okolo baťůžkáře stopující snad u všech výjezdových cest z města. Podle všeho je v Patagonii stopování dost běžné. V plánu je dostat se až do města El Calafate, které je však od Bariloche vzdálené 1500 kilometrů (podle google map asi 18 hodin cesty). Stopování tady funguje až moc rychle, občas jsem si chtěla udělat fotku u cesty, ale lidi mi občas zastavili ještě před tím než jsem vůbec vytáhla foťák. Jakože ale stěžovat si nemůžu.

Nakonec mám fakt štěstí a zastavuje mi velký kamion. S kamiony se na dlouhé vzdálenosti cestuje nejlépe, protože jedou skoro celý den v kuse a pokud máte společný směr cesty (což je v Patagonii celkem jistota, bo tam jiná cesta snad ani moc není) tak vás dovezou dost daleko. V kamionu nakonec i přespávám, na horní poličce nad sedadly, abych byla přesná, jelikož máme stejný směr cesty i další den. Spí se u benzínky a ráno máme snídani s dalšími dvěma kamioňáky. Co si člověk během toho cestování všechno nevyzkouší. Dva dny s kamioňáky na tripu. Pecka. Navíc nikdo nemluví anglicky, tak se mi díky tomu i zlepšuje španělština.

Každá pumpa i benzínka okolo které projíždíme je celá oblepená samolepkami cestovatelů. Dost mě tím pádem překvapuje a děsí zároveň, že na cestě je těch aut strašně málo (a to tu ani nejsem mimo sezónu). Jak mám stopovat, když tu skoro žádné auta nejsou?

Na motorce s bandou čechů

S kamionem se loučím u města Governador Georges, kde jsem si (snad až po dvou hodinách čekání) stopla horolezce z USA. Večer stavíme někde v malé vesničce uprostřed ničeho na večeři. Vcházíme do jedinné otevřené hospůdky a co to zase neslyším? Čeština!

“Hej tu buchtu jsme viděli na benzínce!” No tak buchta mi ještě v jižní americe nikdo neřek. Se smíchem se otáčím a odpovídám: “Jé, vy jste taky z Česka!”. Jejich pohled byl v tu chvíli k nezaplacení. No a co bylo dál? Tak jsem až do El Calafate a k ledovci Perito Moreno dojela na motorce s čtyřmi českými motorkáři. Doteď se divím tomu, že se na ty motorky vlezl i můj gigantický batoh.

Na konci světa

Z El Calafate už to stopem moc nešlo, protože do Ohňové Země už snad nejel skoro nikdo. Nakonec jedu s jedním klučinou z německa autobusem až do přístavu Ushuaia. Busem jedeme příšerně dlouho, protože se musí v jedné části překračovat hranice do Chile a po chvíli zase hranice do Argentiny. Během cca 5 hodin jsme tak museli ke čtyřem různým pasovým kontrolám. V buse se ale nenudíme, hned jsme si tam našli super partu baťůžkářů z Francie, Německa a Israele. Párkrát nám autobus málem ujel před nosem, protože my jsme si tu kávu a sušenky prostě koupit museli a řidiči se úplně nechtělo čekat.

V přístavu Ushuaia, kterému se přesdívá Konec Světa, jsme vyrazili na teky do hor, šplhali jsme k ledovcům a vyjeli na lodní výpravu za tučňáky. Přišlo i na plavání bez plavek v laguně (na což jsem obzvlášť pyšná protože byla příšerná kosa a voda byla ledová) a potom teda i jednou plavání v plavkách (protože okolo bylo až moc lidí). Co všechno se na tom konci světa nezažije?