Z nemocnice rovnou na pětidenní trek Patagonií

Všem rodinným příslušníkům doporučuji v rámci zachování nervů následující část přeskočit. Děkuji.

STÁTI SE ABSTINENTEM

Čtvrteční večer s pár kamarády na skleničce. Najednou blik, a já se probouzím na lůžku ve velkém tmavém pokoji plném postelí a nemocničního vybavení. Všechno vidím minimálně trojtě a dost rozmazaně, rozpoznávám jen hadičky, které mi trčí z paže. Co se mi stalo? Jsem v nemocinici? Vzhledem k tomu, že jsem v jižní americe, je mi jasné, že lůžka a nemocniční vybavení nemusí nutně znamenat, že to je nemocnice. Zmatená uvažuju, jak se z tohohle co nejrychleji dostat pryč. Nikdo nikde není a všude je šero. V hlavě se mi vybavují filmové scény, kde hlavní hrdina vytrhává hadičky z paží a zběsila utíká pryč. Nicméně moje zřejmě zdrogovaná hlava ja tak unavená, že navzdory situaci a vší panice znova usínám (nebo omdlévám, kdo ví…).

Probouzím se znova a vidím doktory. Snaha zeptat se co tu sakra dělám je zmařena, jelikož ze sebe nejsem shopna dostat ani jedno slovo špaňělsky či anglicky. Až po pár minutách jsem shopna ze sebe něco dostat, a zeptat co se stalo a jestli můžu jít domů.

Jo, drogy v drinku. Prý mě musela přivést sanitka. To mě prostě museli zdrogovat v nejdražší zemi jižní ameriky! Moje už konečně příčetná mysl si je shopna spočítat, že sanitka se zastávkou v nemocnici nebudou v Chile zřejmě levná záležitost. Jak to sakra funguje s pojišťovnou?Uhratí to za mě? Stačí zavolat a říct ‘dobrý den, mě prosím zdrogovali, zde zasílám fakturu’? No nevím.

Kupodivu mě ale po snad dvaceti minutách pouštějí domů. V čekárně na zemi spí kámoš z Německa. V tuhle chvíli jsem neskutečně vděčná, že se mnou celou dobu někdo byl a pomohl mi. Asi ani snad nemusím zmiňovat, že mi několik dnů nebylo vůbec nejlíp a že budu dost pravděpodobně abstinovat po celý zbytek Jižní Ameriky. Do klubů a barů mě nikdo dlouho nedostane.

Pokud to někdo z mých příbuzných dočetl až sem a má nyní nervy v kýblu a chuť mě dotáhonout zpět domů nejlépe ve svírací kazajce, já vás varovala!

JDE SE TREKOVAT

Hned po pár dnech vyrážím na 5 denní trek do Národního Parku Torres del Paine Z Punta Arenas přejíždím do města Puerto Natales, ze kterého jezdí snad každých dvacet minut busy do národního parku. W trek se dá jít v obou směrech, já si vybrala jít ze západu (kemp Paine Grande) na východ (kemp Central), musím tedy jet autobusem a pak i trajektem. Dá se jet buď co nejdříve ráno a rovnou začít v ten samý den trekovat a nebo, pokud se vám stejně jako mě nechce vstávat v 5 ráno, vyjet o něco později a před nástupem na trajekt si projít menší hike k vodopádům a vyhlídce Cuernos.

Do Paine Grande, což je kemping a horská chata, se dostávám okolo 6 večer a za příšerného větru a deště, se snažím postavit stan. Řeknu vám, nic příjemného to není. Asi pětkrát mi málem uletěla plachta a vzhledem k tomu, že jsem měla úplně promrzlé prsty, se mi ani kolíky do země nezabíjely zrovna dvakrát snadno. V noci vůbec nespím, vítr je tak silný, že to cloumá a burácí celým stanem a já začínám mít strach, že to stan nezvládne.

DEN DRUHÝ

Naštěstí stan přežil jak vítr, tak i déšť. Ráno se ale unavená a nevyspaná těžko hrabu ze spacáku a tak snídám jogurt a banán v posteli (neboli na karimatce, zachumlaná ve spacáku).

Dnes mě má čekat trek k ledovci Grey. Počasí je velmi dramatické. Tím myslím úplně na hovno, je mi zima a chci domů! To je jedna z nevýhod na kterou jsem s dalšími trekaři natrefila. Jelikož musí být vše naplánované a rezervované týdny či měsíce dopředu, člověk si nemůže například z důvodu počasí trek prodloužit a zůstat třeba někde o den déle a v cestě pokračovat za lepších podmínek.

Oblékám si nejteplejší oblečení spolu s nepromokavou vrstvou a doufám, že to zas tak hrozné nebude. Omyl!

Od ledovce vede cesta zpět stejnou cestou. Po pár hodinách se tedy vracím do kempu promrzlá a zmoklá, protože počasí mi opravdu nepřálo. Nicméně snad ani ne hodinku po tom, co jsem dorazila zpět do kempu najednou vysvitlo sluníčko. To sakra nemohlo vylézt o pár hodin dříve? Alespoň jsem ale nafotila krásné fotky u laguny, která je hned u kempu.

A co sakra dělají všichni češi najednou v Patagonii? Přísahám, že za leden a únor jsem v Argentině a Chile mluvila víc česky než špaňelsky nebo anglicky. To bych fakt nečekala.

DEN TŘETÍ

Pokračování cesty mě a mého gigantického batohu napříč nádhernou patagonskou přírodou. Co to v tom batohu sakra tahám?

No jo, když chce člověk trekovat v Torres del Paine co nejvíc low cost, musí s sebou mít jak věci na kemping tak i věci na vaření. Jinak vysolíte několik set dolarů (a to fakt nepřeháním) janom za ubytování v horských chatách nebo v premium stanech. Dotoho jsem si s sebou brala i foťáky a objektivy. Fotilo se ale příšerně. S tak silným větrem jsem nikdy nebyla schopna stát v klidu a u každé fotky jsem doufala, že nebudou rozmazané.

Třetí den mě čeká cesta k ledovci Frances a k vyhlídce Britanico. Počasí se najednou úplně změnilo a já tak můžu jít jen v tričku. V kempu Italiano, které je před výstupem k vyhlídkám, je možnost si odložit batohy, jelikož od ledovce a vyhlídky se jde zpět stejnou cestou a až zase u tábořiště Italiano se odbočuje jinak. Většina tedy odkládá batohy, svačí a k ledovci už pak šlape nalehko.

V kempu Italiano si zase beru batoh a pokračuji dál. Ke kempu Frances (jméno jako ten ledovec, vůbec to není matoucí) je to už jen dva kilometry. Po sprše a večeři, ač je třeba jen 7 večer, jdu hned spát. První dvě noci v Paine Grande jsem kvůli silnému větru a dešti vůbec nespala. Naštěstí kemp Frances je schovaný více v lese, tak aspoň tolik nefouká.

DEN ČTVRTÝ

Klasicky se mi povedlo ignorovat všechny budíky na telefonu. Rychle tedy snídám a pokračuji zase dál. Počasí je zase úplně nádherné, všichni se po cestě převlékají a šlapou v kraťasech a tričkách. Kupodivu ani moc nefouká, což se v mi v Patagonii zatím nestalo. Cesta vede okolo horského jezera a v dáli viditelných zasněžených vrchů. Pořád je na co koukat a co fotit.

Najednou je takové taplo, že se všichni schlazují v potocích, okolo kterých procházíme.

Odpoledne docházím ke kempu Central, kde budu svou poslední noc v Torres del Paine stanovat. U recepce mají malý bufet a tak se po čtyřech náročných dnech odměňuji kávou a malou čokoládovou sušenkou.

Oblast okolo kempu podobná jako na začátku Paine Grande, zase hotel, resort, chatky a hostely. Tato část je totiž turisty úplně přeplněná jelikož se odsud chodí k asi nejslavnějšímu výhledu v celé Patagonii: Las Torres. Mnoho turistů zde jezdí jen na jednodenní výlet takže mi je jasné že zítřejší výšlap budu muset podniknout co nejdříve abych se u Las Torres nemusela mačkat s davy turistů.

Kluci na recepci mě varují, že zítra má být počasí celý den na nic. Déšť a mlha skoro po celý den. No nic nenadělám, pokusím se i tak vstanout co nejdříve a budu doufat, že nebude moc pršet.

DEN PÁTÝ

Okolo čtvrté ráno se probouzím a zjišťuji, že neprší a je jasná obloha. Mám to risknout a zkusit jít za tmy a doufat v krásný východ slunce? Dlouho zvažuji jestli chci samotná ve tmě jít trasu a terén, který neznám, nakonec ale sbírám odvahu a jde se!

Cesta je skvěle značena i odrazkami (pro východ slunce je Las Torres dost populární), takže se i za tmy dá dobře orientovat. K mé smůle ale po hodině jasné oblohy přicházejí mraky a déšť. Mezi kempem Central a Las Torres se naštěstí nachází ještě kamp Chileno, kde jsem plánovala, že se při nejhorším schovám. Jdu tedy rovnou tam.

Je 6 ráno a v kempu začali podávat snídaně. Jedné ze slečen se ptám, zda si můžu dát kafe a přidat se na chvíli ke snídaním. S dalšími cestovately tedy popíjíme kafe a čekáme až se situace venku trošku uklidní, aby jsme z těch Las Torres taky vůbec něco viděli.

Okolo 7 pokračuji dál. Déšť na chvíli přestal a obloha se začíná čistit. Bohužel to dlouho nevydrželo. Při posledním výstupu před Las Torres nejenom, že začalo foukat, pršet a příšerně mrznout, on začal padat i sníh. Zima je taková, že mi úplně zamrzl a přestal fungovat foťák.

Vzhledem k tomu, že včerejší den jsme šlapali za sluníčka a jen v tričku, mě toto počasí začíná pěkně štvát. Las Torres jsou samozřejmě schované pod hustou mlhou a jediné co vidíme je laguna a sníh. Chvíli s dalšími hikery zvažujeme jestli chvíli zůstat a doufat, že se vyčasí, všem je ale taková zima, že se radši vracíme zpět do kempu za teplou sprchou.

Hned od kempu jezdí autobusy přímo do města. Je sotva poledne a paní u přepážky mi oznamuje, že jediný lístek, který si můžu koupit je až na 18:30, všechny další busy jsou už vyprodané. Nakonec mi ale radí ať to zkusím stopem. Stopujeme ještě i s jednou horskou průvodkyní a snad za 10 minut nám staví klučina, který v parku pracuje. Projíždíme parkem a co nevidíme? Pumy! Všechny auta i autobusy rázem zastavují a všichni vybíhají ven a fotí. Pumy jsou v Patagonii dost běžné, ale ne vždy na ně natrefíte. Což je možná dobře, protože nevím co bych dělala, kdyby se na treku vedle mě z čista jasna objevila puma.