Tři dny trejektem a autostopem na sever

Na jihu Chile moc cest není, dost často se tedy přejíždí trajektama. Hned po tom, co jsem došlapala Torres del Paine jsem hned na jeden z trajektů směřujících na sever naskočila. Tři dny na vodě a z paluby výhledy na fjordy a patagonskou nedotčenou přírodu.

Členové baťůžkářské posádky

K mému překvapení je na palubě krom místních i hodně baťůžkářů, cyklistů a karavaňáků, všichi připravující se procestovat slavnou chilskou silnici Carretera Austral. My, co nemáme ani auto ani kolo, máme (a vlastně mě to ani nepřekvapuje) úplně stejný plán: projet celou Carreteru autostopem. No jo, jenže cesta na sever vede opravdu jen jedna a podle místních už je konec sezóny a aut tolik nejezdí. Vtipkujeme o tom, že se z nás za pár dnů stane z přátel konkurence protože se všichni budeme bít o to jedno jedoucí auto.

Trajekt jede z Puerto Natales do přístavu Caleta Tortel. Pár lidí, co poplují na stejném trajektu, už jsem tedy potkala v Puerto Natales v hostelu a pak i úplnou náhodou v jedné kavárně, kde jsem se snažila dodělat projekty pro univerzitu a najednou tam vlezli dna kluci a začali hrát na kytary a zpívat. V tu chvíli jsem měla chuť jim jednu natáhnout a vykopnout je ven, ale jakmile jsme pak spolu byli na trajektu tak jsem za super hudbu a kytary byla moc ráda.

Dokonce se tam všichni snažíme naučit tošku líp španělsky, tak nám kluci vysvěltují jak správně skloňovat, pochopit jsme to asi pochopili, nicméně použítití v praxi je zatím marné.

Kempujeme v cizím obýváku

Okolo 3 ráno se vyloďujeme v malém přístavu Tortel. Nikdo z nás nemá ponětí o tom, kde budeme nocovat. Ubytování jsme nikdo nerezervovali, jelikož trajekty mají často i několikahodinové spoždění a přijíždějí až and ránem. Místní jsou na to zvyklí a tak často čekají u přístavu a nabízejí unaveným cestovatelům ubytování.

Postarší pán stojící u východu z přístavu oznamuje, že můžeme kempovat u něj. Největší překvapení večera přichází ve chvíli, kdy zjišťujeme, že pán si vytvořil kemp přímo v obýváku. Tak to jsem ještě neslyšela. V dolním patře prý musíme postavit stan ale v horním obýváku nám stačí spacáky. Kempuje nás tam přes 20 lidí. Ač jsme všichni unaveni, s údivem zkoumáme toto netradiční pojetí kempu a pozorujeme ostatní jak staví stany.

Ráno se probouzíme do mlhavého a deštivého počasí. Tortel má velmi magickou atmosféru, malá vesnička na vodě obklopena horami, ostrovy a hustou mlhou. Klasické ulice jsou zde nahrazeny dřevěnými chodníky nad vodou a místo aut zde každý vlasntí loď.

Na konci přístavu začíná silnice. Mnoho aut zde ale nejezdí. Začátek cesty tedy bereme autobusem. Většina z nás kupuje lístek do města Cochrane, tedy směrem na sever. Někteří ale vyrážejí ještě o kousek na jih do Villa O’Higgins, což je oficiální konec/začátek Carretery Austral.

Co je sakra Carratera Austral?

Fancy název pro chilskou silnici č. 7., která vede z Puerto Montt do Villa O'Higgins na jih v délce 1240 kilometrů. Rozmanité přírodní krásy a národní parky skrývají nekonečné množství příležitostí k táboření a trekingu. Túry do drsných hlubin národních parků, výšlapy na vysoké vyhlídky nad rozlehlou krajinou bujných deštných pralesů, mohutné vodopády, modrobílé ledovce v horách a křišťálově průzračné laguny a jezera. Není divu, že je právě Caretera Austral jedna z nejslavnějších road tripových destinací.

Nenechte se však zmást: Carretera se ze španělštiny sice překládá do češtiny jako silnice, nicméně její hlavně jižní polovina připomíná spíše nezpevněnou polní cestu. Částečně i díky svému špatnému stavu dosáhla Carretera Austral v představách cestovatelů tak vysokého postavení. Nezpevněná, děravá a nesjízdná kvůli přírodním živlům: všechny tyto vlastnosti přispěly k tomu, že se Carretera Austral stala jednou z nejodlehlejších - a tudíž nejlákavějších - cest v Jižní Americe. Takže jsem na ni samozřejmě musela hned najet.

Dobrovolničení v Cochrane

Prvním větším městem, které navštěvuji je Cochrane, výchozí bod pro návštěvu národního parku Patagonia. Park nabízí několik skvělých jednodenních i vícedenních túr. Jak cesty tak i kempy jsou zde nádherně udržované a celý park působí o dost klidněji a přirozeněji než turistami přeplněný Torres del Paine. Navíc jsou zde dost často k vidění pumy. Podle místních jsou neškodné a na lidi zvyklé (což jsem jim měla problém věřit).

Co bych určitě doporučila je jak před samotnou cestou tak i před trekováním, si hlídat předpověď počasí. Podmínky se dokáží rychle změnit a treky se během chvíle mohou stat těžko zdolatelnými. Většina národních parků často i některé trasy z důvodů dešťů uzavírá, stejnětak i Carretera Austral může být několik dnů neprůjezdná.

Na pár dní jsem se rozhodla pomoct v národním parku s fotocením nových tábořišť, vyhlídek a turistických tras. Za mě úplně super, člověch chodí po horách a fotí (což dělám futr) a má za to ubytko a stravování zdarma. Nádhera! JENŽE, to by zase někdo nebyl debil aby mi to celé nezkazil. Prostě a jednoduše: jak si sakra nějaký více jak čtyřicetiletý týpek může říct: jé včera s náma začala pracovat jednaadvacetiletá holčina, proč bych se k ní nezačal nakláně a zkusit jí dát francouzáka? Agghhh. Žaludek se mi z toho obrací do teď. No řekněme, že jsem tak dlouho nezůstala.

V Chochrane poprvné vidím kolik lidí stopuje. Občas to někteří po několika neúspěšných hodinách vzdávají. Důvodem ani tak není nedostatek aut jako spíš to, že často stopoují dvojice nebo skupinky, což je o dost složitější, protože ne vždy auta staví pro více lidí. Já jsem na to sama, takže to jde o dost lépe a rychleji. Dokonce se ke mě na chvíli přidala i místní kočka a stopovala se mnou.

Kajakování k Mramorovým jeskyním

Puerto Rio Tranquilo, které leží přímo na břehu druhého největšího jezera v Jižní Americe, je alespoň jednodenní zastávkou pro každého, kdo Carreterou projíždí. Místo je známé svými mramorovými jeskyněmi, kam každodenně kajakují stovky návštěvníků.

Místo je to opravdu unikátní ale zároveň i velmi populární. Jaké je řešení? Východ slunce. V Rio Tranquilo je nespočet sprostředkovatelů těchto kajakových zážitků, nicméně snad jen dvě společnosti nabízejí plavbu a návštěvu jeskyní takhle brzo.

V šest ráno se tedy probouzím a vylézám ze stanu v jednom z mnoha kempů v okolí Rio Tranquilo. Hlavně a rána a večery jsou v Patagonii obzvlášť mrazivé, takže na sebe hážu snad čtyři vrstvy oblečení a loudavým pororozespalým krokem se plazím k místu setkání. Mám obrovské štěstí, včera pršelo celý den ale dnešní ráno je na kajakování na jezeře jako dělané!

Z Rio Tranquilo se potřebuji dostat stopem až do města Coyhaique. Původní plán zastavit na trekovačku v Cerro Castillo úplně nevychází, protože se dost zhoršuje počasí a dost treků se zase zavírá. Všem, co by jste kdy uvažovaji Carreteru Austral proestovat: nevěřte google mapám! Vůbec tam totiž nepočítají s tím, že je ta cesta absolutně neudržovaná a většinou tak jedete 20 km za hodinu.

Do Coyhaique tedy dojíždím dost pozdě, pomalu se stmívá a už tři hostely, ke kterým jsem zoufale běžela, mi oznámily, že už mají plno. Nakonec jsem našla malou ubytovnu, něco ve stylo bed and breakfast, kde místo měli. Je tak se mnoju i banda motorkářů z nichž jedna dvacetiletá holčina z USA se zrovna pokouší zdolat světový rekord pro nejmladší ženu circumnavigating the world na motorce. Tak držím palce!

Visutý ledovec a nonstop déšť

V národním parku Queulat je dost unikátní ledovec umístěný nad lagunou mezi skálami. Jméno Visutý ledovec tedy dost odpovídá skutečnosti. Nicméně už při cestě tam mi celý den prší. V kempu u národního parku spím pod přístřeškem (díky bohu) a celou noc prší. Ráno není počasí o nic lepší ale i tak se k ledovci vydávám. Trek je snad jen na tři hodinky, tak snad se to bude dát zvládnout.

Až teď poznávám, jak moc se příroda od začátku Carretery změnila. Z původní drsné a větrem ošlehané Patagonie se nyní stává deštný prales mírného pásma.

Jak Elza na TikTokery narazila

Za deště stopuji dál, čož nepovažuji za zrovna dvakrát příjemné. Autobusy tudma však jezdí jen málo a tak mi nic jiného nezbývá. Staví mi kluci ze spojených států mířící, stejně jako já do Puerto Montt. Tak to vypadá, že budu mít na celý zbytek Carretery Austral společnost.

Hrdě mi oznamují, že jsou tiktokeři z JůEsEj (normálně USA ale jůesej zní prostě vtipněji) a že teda taky cestujou napříč Patagonií. Bohužel kluci to úplně nevychytali s pronájmem auta (nebo s řízením na Carreteře), za poslední tři dny se jim totiž povedlo píchnout dvě kola. Měnit to prý museli za deště a tak mají celý vnitřek od auta mokrý a špinavý. Vzhledem k tomu, že já jsem ještě mokřejší a špinavější tak mi to vůbec nevadí.

Cestou vídáme nespočet cestovatelů stopujících za příšerného deště a doufáme, že je brzy taky někdo sveze. Večer dorážíme do městečka Chaiten, kde se snažím najít hostel na přespání. Stejně jako v předešlých městech, to nějakou dobu trvá, jelikož je mnoho z nich plných.

V městečku Chaiten hledám hostel zatímco kluci obědvají v nějaké restauraci. Najednou od nich dostávám SMSku “Hej napadlo nás, že si půjdeme zaplavat do moře, nechceš se přidat?” Venku prší, je strašná zima a jsem durch promočená, takže logicky odpovídám: “Jo, jasně, hned jsem tam!” Je fajn natrefit na stejné magory jako jsem já.

Kluci mají jet už ten večer trajektem. Nakonec mi ale o půlnoci volají, že trajekt kvůli počasí nejede a jestli prý můžou přespat u mě. Tak se tedy všichni tři mačkáme na posteli v malém pokojíčku v jednom z hostalů. Trajekt jede brzo ráno a tak ještě za tmy jedeme tím naším polorozpadým autíčkem k trajektu. Jeden klučina tam u cesty podává kafe a snídani tak neváháme a hned běžíme za vůní kávy.

K večeru doplouváme do Puerto Montt což je oficiální začátek/konec Carretery Austral. Jelikož mi skoro týden v kuse pršelo, tak se celá promočená a behnem umazaná dostávám do hostelu, kde zjišťuji, že jsou promočení a špinaví úplně všichni. Několik holek dokonce používá fén na vlasy pro sušení oblečení. Všichni doufáme, že více na severu bude větší teplo a méně deště.