Jak přežít bydlení s bandou psů a koček

Jsem si zase našla nějaké to zajímavé dobrovolničení. Tentokrát s klučinou, který běhá a závodí s huskyma, takže mě čekají tři týdny bydlení s více než třiceti uštěkanými a věčně hyperaktivními husky.

Luis bydlí s pejskama poblíž městečka Lonquimay. Nicméně je to dost daleko od jakékoliv civilizace aby nikomu nevadil houf uštěkaných psíků. Takže nákup i jakékoliv cesty do města jsme museli plánovat dost dopředu. Tři týdny jsem si tedy bydlela defacto na samotě u lesa, ale po těch několika měsících cestování v karavanu, stopování, trekování a kempování jsem konečně z něčeho klidnějšího dost nadšená.

Jak to každý den probíhalo?

Ráno vstávačka cca okolo osmé, což se sice nemusí zdát jako extrémě brzo, ale ony ty noci tady jsou oproti dnům příšerně chladné, takže se mi nikdy z té peřiny vylézat nechtělo.

Každý druhý den jsme brali několik pejsků na rychlý běhací tréning, ze kterého byli pejsci vždy více nadšeni než my co jsme seteprve polorozespaní vysoukali z baráku. Krmit jsme se vždy snažili hned z rána (nebo po tréningu) ještě před tím než pořádně vyleze sluníčko a s tím i vosy, které jsou až moc fascinovány psím jídlem. Krmení bylo vždy nejdramatičtější částí dne, husky pejsci jsou strašné drama queens, takže když vidí, že jeden dostává jídlo dříve než ten druhý, vydávají tak dramatické štěkoty, že by s tím mohli i do filmu.

Asi nemusím říkat, že mé oblečení, které pro KILPI testuju dostávalo větší nálož, než během toho nejnáročnějšího trekování. Na skákající psy jsem si zvykla rachle, ale na 3 malé koťata fakt ne. Ty snad na mých legínách nadělali větší škodu než všichni pejsci dohromady.

Přes den někteří dobrovolníci pomáhali spravovat věci okolo baráku nebo jen klasicky s úklidem v kuchyni. Já jsem si hrála s fotkama a videama, které jsem z tréningů pro Luise pořizovala. Nejlepší částí dobrovolničení pak bylo si s pejskami jen tak hrát, brát je na procházky nebo s nimi jít běhat.

Večer pak přicházelo zase krmení, jak pejsků, tak i nás, no a den jsme nejčastěji zakončili rozvalení na gauči koukající na Disney filmy ve španělštině.

Elza na závodech

Ano, přesně tak, byla jsem přemluvena závodit v Canicrosse. Taková rychlá google definice: Canicross je běh se psem, kdy vám váš pes pomáhá svým tahem k rychlejšímu běhu. Jak jsem k tomu proboha přišla? No u Luise jsem skoro každý den chodila běhat a v rámci tréningu jsem každý druhý den vzala nějakeho toho huskyho s sebou. No a Luis se rozhodl, že prý mi to běhání jde a ať vyjedu na závody do Valdivie s ním. Prý mě tam stejně potřebuje jako fotografku a asistentku s pejskama. Takže jsem byla dokopaná k tomu se několik hodin táhnout autem až někam za Valdivii aby jsme tam okolo jakéhosi kravína u řeky běhali dva dny s psíkama.

Navíc jelikož je léto a přes den jsou šílené vedra, závody se kvůli pejskům musí běhat brzy ráno. Takže nejenom, že mě nutí ze stanu vylézat už v 6, ale rovnou si ještě před snídaní zasprintovat s huskyma a pak celý den trpět v příšerném vedru.

Co se závodu týče, zkončila jsem druhá, ale snad jen díky tomu, že Kira (můj čtyřnohý běhací parťák), z toho byla o dost více nadšená než já a celou trasu mě tahala kupředu. Nebýt jí, tak ten závod ani nedoběhu, protože snad už po dvou kilometrech rychlého běhu do kopce jsem myslela, že padnu a na celý závod jsem se chtěla vykašlat.

No jo, co já v té Jižní Americe ještě nezažiju? Závodění s huskyma by mě snad ani ve snu nenapadlo.