Jak se nechat vykopnout z Jižní Ameriky zpátky do Evropy

To bych to nebyla já, kdybych se z té Jižní Ameriky nedostala domů nějakou šíleně nepochopitelnou a dramatickou metodou.

Letenka ze Santiaga (Chile) do Cusca (Peru) s přestupem v Limě. To nezní nějak komplikovaně, ne? Taky myslím. Vše probíhá podle plánu, na letišti jsem celou noc, jelikož mám let celkem brzo ráno. Čekám na letadlo, popíjím kafe a během toho plánuji Machu Picchu a Huayhuash trek, které mám v plánu v Peru stihnout a na které se nesmírně těším. Všechno už je hezky naplánované a až moc krásně to vychází, což mi (už tak nějak ze zvyku) nějak nesedí. Tak kde je problém?

Ani ne za 3 hodinky zjistím, co to bude za problémek a jak moc to moji cestu změní. Přelet ze Santiaga do Limy celý prospím. Ne že by se mi v tom letadle sedělo dobře (myslím, že záda mě z toho budou bolet ještě týden), ale únava je únava. V Limě mě nakopává další káva a já si se sluchátkama šťastně poskakuji na letišti. A v tu chvíli z ničeho nic na pasové kontrole přichází to slavné drama!

Tři měsíce jsem byla přesvědčena o tom, že když jsem tehdy z Peru odjížděla, tak mi dali správné papíry a razítka o odjezdu ze země. Konec konců, mě o tom na hranicích ujišťovali. “Ano, máte vše co potřebujete. Zde je razítko o překročení hranic a zde i potvrzení o platbě.” Nyní se u Peruánských imigračních objevuji znovu, avšak nyní je mi oznámeno, že papíry které jsem tehdy dostala, nejsou ty správné.

Snad hodinu se hádáme o tom jak je možné, že jsem z Peru odjela bez správného razítka a nyní se odvažuji znova vrátit zpět. Pokouším se vysvětlit, že přece oni sami tehdy kvůli politickým ptotestům imigrační zavřeli a nedali cestovatelům, kterým pomalu končila víza nebo měli strach v Peru zůstat jinou možnost než řešit polovinu papírů na policii a polovinu na ambasádách a imigračních ve vedlejších státech. Nicméně, pánové dělají jako by o tom snad ani nevěděli a všechny problémy s tím spojené úplně ignorují.

Z pasové kontroly mě posílají bokem s poznámkou, že mě pošlou tam odkama jsem přišla. Hmmm. Moc milí pánové. Sedím si na podlaze, celkem dost vystrašená a volám na českou ambasádu v Peru. Tam naštěstí situaci chápou a zkouší přijít na to, jak to teď na hranicích vyřešit. První byla možnost můj původní vstup do Peru anulovat (přesné detaily toho jak to funguje neznám) ale na to přišlo imigrační s tím, že to prý jde anulovatjen na peruánské ambasádě, ne na hranicích.

Sedím si tedy další tři hodiny na podlaze a vrtá mi hlavou jak je sakra možné, že mi jedna Peruánská imigrační řekne jednu věc a ruhá jí pak vůbec neuznává. Nakonec přichází paní s tím, že jí mám podepsat nějaký papír ve španělštině, o kterém jsem se až později dozvěděla, že to bylo něco ve smyslu vyrozumění o tom, že mě nepouštějí do země.

S paní z imigračních a pánem z ochranky procházím přes kontrolu a je mi oznámeno, že si mám hned koupit letenku z Limy do Evropy. Proč sakra do Evropy? Pointa by měla být v tom, že nevstupuji do Peru, ne, že mě vyhazují z celé Jižní Ameriky. Paní se ze mě snaží dostat, kde bydlím a já ji ještě více matu tím, když ji odpovídám, že sice pocházím a mám rodinu v česku, ale bydlím a studuji v Anglii ale že tam teď vlastně žádné ubytování nemám a veškerý svůj život mám v batohu, ke kterému se teď kvůli těm jejich kontrolám nemůžu dostat. Celou dobu na mě všichni mluví španělsky, i když jim musí být sakra jasné, že jen tak tak rozumím a ještě hůře odpovídám. K telefonu jím předávám českou ambasádu, ať jim to všechno vysvětlí a mi přeloží.

Po snad 15 minutách co mi paní s telefonem někam odběhla a zřejmě řešila situaci s kolegy, mi telefon vrací a klučina z ambasády mi oznamuje, že mám tedy 48 hodin na to si koupit letenku pryč z Peru. Mám to prý ale trošku zdržovat protože si myslí, že informace o tom, že si nemohu zažádat o anulaci na hranicích není pravdivá, ale musejí si to ověřit ještě někde jinde. Nuže dobrá. Oznamuji paní, že se podívám na letenky a vyřeším co můžu dělat abych byla do 48 hodin pryč. Co jsem však nečekala, je to, že paní bude zapírat to, co zrovna řekla ambasádě. Prý mám odletět ještě dnes. “Co prosím? Vždyť jste pět minut zpátky tvrdila mé ambasádě, že podle zákona mám 48 hodin!” Paní nadále urputně tvrdí, že to vůbec není pravda a že mám okamžitě koupit letenku a vypadnout. No je 8 večer, to mě zajímá, jak si paní myslí, že to během zbytku večera vše stihnu. naštěstí brzo odchází a se mnou zůstává sekuriťák, který má zřejmě dohlédnout na to, jakou letenku koupím.

Tak jo. Kam teď mám jako letět? Co mám kruci dělat? Do Peru nemůžu, zpátky do Chile se mi nějak nechce a letenky na poslední chvíli do Evropy (nebo vlastně kamkoliv) si snad ani nemůžu dovolit. Navíc letenku do Evropy už mám. Za měsíc z Limy do Madridu. Prý si to mám podle paní zkusit přebookovat na teď. No to nevím. Koukám na Google Flights a zadávám odjezd: Lima, destinace: kamkoliv a vyhledávač dávám na nejlevnější možnost. Bogota? Kolumbie? Za ty roky cestování je tohle rozhodně ten nejrychlejší research a brainstorming jaký jsem kdy dělala. Ale dává mi to smysl. Odjedu z Peru, budu měsíc v Kolumbii a jelikož ta letenka Lima - Madrid má přestup v Bogotě, tak je to vlasně ideálka a nemusím měnit letenku domů.

Let je zítra v 10:55, ptám se sekuriťáka (nebo kdo to vlastně je), jestli si tuto letenku mohu koupit. Pán posílá informaci i detaily letu snad dalším 5 lidem a ti mi potvrzují, že ano, zítra mohu odletět do Kolumbie. Letenka je tedy koupena a já mám jen jedinný večer na to zjistit, co budu v Kolumbii dělat. Do toho jsem zároveň pořád zkalmaná z toho, že nemohu zpět do mého milovaného Cusca. Se slzami v očích tedy píši všem kamarádům v Cuscu, že přijet nemohu a můj vysněný Salkantay trek na Machu Picchu se odkládá.

Jsem ale dost udivena jak rychle jsem se však byla shopna přeprogramovat na úplně jinou destinaci, během dvou hodin vytvořila přibližný plán cesty a dokonce i zjistila, že několik mých kamarádů do Kolumbie pojedou taky a já budu moct cestovat s nimi. Brzo bude půlnc a já už poslouchám kolumbijskou hudbu a zjišťuji, kde mají nejlepší lekce salsy a bachaty.

Přichází zase pán sekuriťák, že prý už má dneska padla ale že teď se mnou bude jiný sekuriťák. Nový pán se se mnou dává do řeči a vysvětluje, že tu moji letenku mají i imigrační, kteří to prý vše schválili, on, že prý potom předá můj cestovní pás sekuriťákovi co bude mít ranní směnu a ten mě pak vezme ke gateu a letušky mi rovnou dají palubní lístek a všechno to vlastně půjde úplně jako po másle. Prý i o mém batohu vědí a pošlou ho na odbavení. To by šlo ne? No že já zase byla naivní kráva a všechno jsem mu to věřila. V hlavně už mi hrála píseň VAMOS A LA PLAYA a já už se viděla v hostelu na pláži s mojitem v ruce.

Takže vlastně i když jsem měla imigračními a letištěm letenku potvrzenou, 18 hodin o mém letu i destinaci věděli a mám platný cestovní pas, tak i tak při boardingu slyším větu: “no my jsme vás na tento let nepřijali”. Pardon, to si teď letecké společnousti vybírají které klienty s sebou vezmou?

Ač letušky mluvily s předešlými klienty skvělou angličtinou, tak na mě prskají jen ve špaňelštině (proč asi?). Já tedy pomocí překladače (jelikož jsem až moc frustrovaná na to abych si to v hlavně přeložila sama) zjišťuji coto zase vymýšlejí.

“Lístek je koupený a já mám platný cestovní dokument, imigrační i vy jste věděli více než 18 hodin, že tímto letem poletím. Proč mi tedy 5 minut před odletem oznamujete, že nemohu nastoupit?” Do toho se přidává sekuriťák, že prý je to jiná společnost, než kterou jsem přiletěla. Což mi už ale vůbec žádný smysl nedává. Za prvé: od kdy člověk musí létat jen jednou leteckou společností? a za druhé: proč mi to teda neřekli včera večer, když mi letenku schvalovali? Když se ptám na to jak mi teda vrátí peníze, když mě teda neakceptují na palubu, paní přichází s tím, že “si to musíte vyřešit přímo s naší kanceláří, ale teda nevím jestli vám něco dají, když to rušíte ve chvíli kdy letadlo odlétá” VŽDYŤ JÁ ALE NIC NERUŠÍM!

Dalších osm hodin se skládá z mých každohodinových panických pláčů, snažení se získat informace od sekuriťáků či imirgačních (žádné jsem nezískala), ti mi vždy jen přísahali, že to je jen drobný schvalovací problém a že do Bogoty poletím večerním letem (taky je na tom nulová pravda) a do toho nekonečné hovory s ambasadou, kde byli pánové z celé té situace ještě více zmatení než já. Mám prý okamžitě od sekuriťáka zjistit se kterým nadřízeným mám já nebo ambasáda komunikovat. Sekuriťák mi oznamuje, že prý jsou teď všichni zaneporázdněni a nemohou se mnou mluvit. Najednou zjišťuji, že to, že mi zabavili cestovní pas je nelegální a že mi ho mají hned dát nebo mi říct jejich jméno aby ambasáda věděla, kdo mi cestovní pas drží. Na to mi zase pán oznamuje, že mám smůlu, pas mi nedá a jméno mi neřekne a ve chvíli kdy chce ambasáda přes telefon komunikovat s ním, tak mi oznamuje, že on se s žádnou ambasádou bavit nebude.

No mě klepne. Jeden z kolemjdoucích si všimne mého histerického pláče a po krátkém rozhovoru namítá, že přeci když špaňelština není můj rodný jazyk a nemluvím plynně, mám přeci ze zákona nárok na anglický překlad. Co na to imigrační a sekuriťáci? Zavolali na něj ochranku.

Začínám se zde cítit jako ve vězení. Nikam nemůžu jít, nevím co se děje ani co mám dělat a nikdo mi nechce říct žádné informace. Nezbývá mi nic jiného než čekat na to až se sami usmyslí mi neco říct. Nicméně pořád doufám, že ten večerní let do Kolumbie vyjde.

O 5 hodin později: “Posíláme tě zpět do Santiaga” oznamuje mi sekuriťák zatímco mě vede ke gateu. “Chceme ale vidět letenku ze Santiaga do Evropy, jinak tě na palubu nepustíme. Letadlo odlétá za 15 minut tak si pospěš!” Nevím jestli mám brečet nebo se smát nad touto neskutečnou absurditou. Radši už se ani nehádám ohledně toho proč mě sakra posílaj zpět do Evropy a rychle hledám letenku.

Asi ani nemusím zmiňovat, že letenka na poslední chvíli přes půl světa mě stála vše co mi na kartě zbylo. Před tím než ji tedy oficiálně kupuji, oznamuji letušce, že pokud se nějakým zázrakem zase budou ohánět po tom, že mě na palubu nakonec nepustí, tak budu úplně bez peněz, takže ať si to ještě ověří, protože jinak jim na tom letišti zůstanu. Ona i sekuriťák najednou chvíli nechápou co tím jako myslím. “Jsem student a cestuju jen s batohem, peněz fakt moc nemám” dodávám a oni teda z velmi udiveným a zmateným výrazem mě pouštějí na palubu.

O mnoho týdnů později, jsem se díky několika rozhovorům s lidmi z Jižní Ameriky dozvěděla, že si na mě pravděpodobně zasedli a udělali mi na letišti třídenní peklo proto, že očekávali, že jim nabídnu úplatek a oni si něco přivydělají. No tak to si fakt nemohli vybrat někoho lepšího než holku s rozcuchanýma vlasama, špinavýma botama a ušmudlaným oblečením. Jestli někdo na letišti v tu chvíli vypadal, že cestuje jak levně se jen dá, tak snad asi jen já. Možná až fakt kdy jsem jim oznámila, že touhle letenkou jsem na mizině se mě rozhodli nechat jít.

Nicméně letem do Santiaga drama nekončí. Ač mě (jako vždy) ujišťovali, že i můj druhý batoh je odbaven a poletí se mnou, tak co se nestalo? Jsem v Santiagu a batoh nikde! Je skoro půlnoc a já běžím přes půl letiště k informacím dané letecké společnosti abych zjistila, kde můj batoh je. Chudák klučina si musel vyslechnout celý můj dramatický a ubrečený příběh.

“Jo, oni ho nechali v Limě, ale nebojte hned dalším letem ho nechám poslat sem. V kolik máte další letadlo?”

“Zítra v 10 ráno”

“Tak to by to tu mělo být. Stavte se tedy ráno okolo 7”

Mám trošku strach věřit, že to vyjde (no divíte se mi?) ale nic jiného mi nezbývá. Čeká mě tedy snad už třetí nebo čtvrtá noc na letišti (už jsem tak zmatená a unavená, že vlastně vůbec nevím). Snad všechny židle a lavičky jsou obsazené a já se tak snažím se alespoň na chvíli prospat na podlaze, ale země je tak studená, že ani usnout nemůžu. V jakémkoliv jiném případě bych z velkého batohu vytáhla spacák ale vzhledem k tomu, že se můj milovaný batůžek nachází v jiném státě, nemám moc na výběr a snažím se neumrznout.

K mé úlevě a dost velkému udivení mi batoh opravdu poslali a já jsem asi poprvé za celou cestu ráda, že těch dvacet kilo můžu nést na zádech. Nicméně přichází menší problém: už za pár hodin mi to letí do Španělska a já nemám nejmenší tušení co dál. Mám letět rovnouu domů? Mám vůbec peníze na to koupit si další letenku na poslední chvíli? Co kdybych měsíc ve Špaňelsku pracovala nebo dobrovolničila a pak letěla domů s původní letenkou, která měla navazovat na tu z Jižní Ameriky? Přes Workaway obepisuju různé dobrovolnické projekty, zda někoho na poslední chvíli neschánějí. Do toho mi píší kamarádky, které zrovna ve Španělsku studují, že prý jsou v Granadě a že u nich můžu chvíli pobýt. Noa a úplnou náhodou se mi ozvala rodinka schánící chůvu, a jsou taky z Granady! Tak je to jasné: měsíc ve slunečné Granadě a pak hurá domů!