Pláže, surf a věčně pod mrakem

aneb Ekvádorské pobřeží mimo sezónu

Ekvádorské pobřeží bývá často cestovateli opomíjeno, protože většina z nich míří do oblasti And nebo na Galapágy.  Já chci ale surfovat, válet se u pláže a mít trochu i čas na to si zlepšit španělštinu.

První zastávka: Canoa

Z Quita přejíždím do malé vesničky Canoa, jak jinak než autobusem. Tentokrát však nočním! Naivně jsem se domnívala, že na jinak běžně rušném nádraží bude v noci prázdno. Omyl. Je úplně narvané. Tak snad aspoň všichni jedou někam jinam. Kdo by jel v 11 večer do takového zapadákova, jako je Canoa? Zase omyl. Před autobusem je nekonečná fronta. No skvělé, tak to asi dvojsedadlo pro sebe mít nebudu. Zbohem spánku!

Vcházím do plného autobusu a co to nevidím? Úplně vzadu je volná celá řada. Zázrak! Zběsile se rozbíhám se svým gigantickým batohem přes celý autobus zabrat dané místo. Celá šťastná vytahuji z batohu spacák. Ano, spacák. Pohodní především! Zvlášť když mě čeká 9 hodin na ekvádorských silnicích. Ostatní cestující se už na mě koukají jak na blázna. Já se ale vesele zachumlám do spacáčku a jde se spát.

Během cesty ekvádorem jsem u pobřeží zůstala skoro dva týdny. Proč? Skoro každý den jóga na pláži, surfování, lekce španělštiny a večer práce za barem, kterou jsem si domluvila v jednom z hostelů.

Být barmankou u pláže je skvělé! Pokaždé přiběhnu s mokrou hlavou celá od písku z hodiny surfování, nahodím hippie šaty a jde se za bar! nikomu nevadí, že pracuji boso, manažerka mi navíc k práci nalije červené víno nebo podá pivo. No a pokud je večer plno a všichni jsou unaveni, rozlévají se panáky tequily.

Canoa je krom rybaření známá i jako skvělá surfařská destinace. To se potvrzuje hned během pár dní, kdy mi skoro každý místní klučina hrdě oznamuje že je instruktor surfování.

Do baru často přicházejí právě oni surfařští klučíci. Blonďatá barmanka se tady zřejmě často nevidí, protože se kolem mě všichni až moc motají. Prý se s nima ale vůbec nemusím obtěžovat. Díky holčině pracující za barem se mnou jsem se naučila velmi užitečné slovíčko CALLATE! - ve slušnějším překladu: drž zobák! Joo to se bude hodit.

V hostelu je jen pár cestovatelů. Úplně skvělá je šedesátiletá motorkářka Tracy, která se před pár lety rozhodla vše prodat a cestovat po světě na motorce. Dělá videa na YouTube a na motorkářských srazech má přednášky o cestování. V Kolumbii navíc z ulice adoptovala pejska, který teď cestuje na motorce s ní. Prostě super cool!

Instruktorka jógy Naia se mnou hned sdílí touhu zlepšit se v surfování a tak každé ráno po józe na pláži bereme surfy a běžíme chytat vlny. Její španělština je navíc stejně špatná jako ta má a tak si spolu u snídaně pouštíme online lekce španělštiny a večer koukáme na jihoamerické filmy.

Je konec září, hlavní sezóna u pobřeží již skončila, moře je sice stále teplé ale počasí se zde často mění. I když většina turistů zmizela, klid a prázdné ulice tady rozhodně nejsou, naprosto běžně zde budete probuzeni v 7 ráno řvoucí salsou z ulice.

Výhoda návštěvy ekvádorského pobřeží v chladnějších měsících je hlavně v poloprázdných plážích a nižších cenách. Jedinou nevýhodou pro mě bylo to, že je věčně zataženo. Za 2 týdny slunce vylezlo snad jen jednou nebo dvakrát, takže chytaní bronzu úplně nevyšlo.

Zatímco v Amazonii jsem naprosto bez problému přežila soko bez komářích štípanců. Nicméně Canoa je nový level. Ani né za dva dny mám na každém kotníku tak dvacet štípanců, které neskutečně svědí. Repelent vůbec nepomáhá a mě nejvíc štve to, že za A nikdo jiný od komárů poštípaný není a za B žádné komáry tu ani nevidím.

Co jsem komu udělala?

Ano, řeč je opět o autobusech. Pokud se někdo domnívá, že o nich píši až moc, dejte mi pár týdnů a já sepíšu novelu s názvem Hrůza a Děs Ekvádorských Silnic. Pět hodin se drncáme rozkopanou a děravou cestou s řidičem, který má buďto prudce sebevražedné sklony a nebo si spletl autobus s obrněným transportérem mířícím na frontu.

Je téměř nemožné udržet se na jednom místě. Batohy přelétávají z jedné strany na druhou a jakmile najede autobus na díru, všichni v autobuse jsou rádi, že si nerozbili hlavu o strop. No, všichni kromě Naji, která se rozhodla chvíli cestovat se mnou, a chudák se hlavou o strop opravdu praštila. V jednu chvíli jsem se snažila natáhnout se k batohu a vyndat láhev s vodou. Chyba. Jeden autobusový manévr a já se během chvíle nacházím nohama vzhůru o tři řady jinde. Achjo.

Puerto Lopez a národní park Machalilla

Kupodivu jsme se téměř bez úhrny dostaly do městečka Puerto Lopez, které je o něco větší a dost populární díky plavbám za pozorováním velryb nebo na ostrov Isla de la Plata, kterému se přezdívá ‘Poor man’s Galapagos’ v překladu Galapágy pro chudé. Ironií je, že jsme si nemohli dovolit navštívit ani ostrov pro chudé.

Místo toho zase bereme kola a vyjíždíme do národního parku Machalilla. Cíl cesty je rezervace Agua Blanca, kde se nachází léčivá sirná laguna. Voda a bahno na jejím dně jsou díky obsahu síry v usazeninách mimořádně prospěšné pro pokožku. Místní zde i za pár dolarů nabízejí bahenní zábaly a masáže. A to si nemůžeme nechat ujít!